PRAVIDLA PRO KOMUNIKACI S KLIENTY SE SLUCHOVÝM POSTIŽENÍM
Před rozhovorem s člověkem se sluchovým postižením navážeme zrakový kontakt. Pokud se na nás nedívá, můžeme jej upozornit lehkým dotykem na rameno, paži nebo předloktí, že s ním chceme hovořit. Zrakový kontakt udržujeme po celou dobu rozhovoru.
Každého člověka se sluchovým postižením se zeptáme, zda chce mluvit, odezírat, psát, nebo používat znakový jazyk. Otázku můžeme i napsat.
Úspěšnost odezírání je velmi snížena při fyzické či psychické nepohodě. Odezírající osobě předem sdělíme téma hovoru. Mluvíme obráceni čelem k ní, naše tvář musí být osvětlena, nesmíme pohybovat hlavou nebo si zakrývat ústa. Dbáme na zřetelnou výslovnost a mluvíme volnějším tempem při zachování přirozeného rytmu řeči. Zdůrazňujeme klíčová slova. V případě potřeby opakujeme sdělení jinými slovy nebo pozměněním celé věty.
Nevzdalujte se od nedoslýchavého příliš daleko. Intenzita zvuku klesne o 50%, pokud se vzdálenost zdvojnásobí, a i několik málo metrů může zabránit zaslechnutí sdělení.
Při hovoru s nedoslýchavým člověkem nezvyšujeme hlas, nekřičíme a neměníme rychlost řeči. Zajistíme vhodné poslechové podmínky bez okolního hluku či komunikace několika lidí najednou.
Doprovází-li člověka se sluchovým postižením tlumočník či jiná osoba, vždy oslovujme přímo člověka, se kterým jednáme, nikoliv jeho doprovod. O přítomnosti tlumočníka si rozhoduje jenom sám klient se sluchovým postižením. Má na tlumočníka právo.
Člověku se sluchovým postižením předem vysvětlíme, jakou spolupráci od něj budeme potřebovat.
Důležité dotazy raději opakujeme a neváháme ani použít písemnou formu. U neslyšících uživatelů znakového jazyka je bezpečnější počkat na tlumočníka.
Občas požádáme, aby nám člověk se sluchovým postižením svými slovy sdělil, co nám rozuměl (nikdy se neptáme, zda nám rozuměl). Ptáme se zásadně vždy po každém důležitém sdělení.
Při neúspěšné komunikaci máme na paměti, že jde o důsledek sluchového postižení. Proto k takovému člověku přistupujeme se stejným respektem a ohledem na důstojnost jako k člověku bez postižení. Neprojevujeme netrpělivost, neomezujeme komunikaci, ale snažíme se najít cesty, jak se vzájemně lépe dorozumívat.
Je-li sluchově postižený ve společnosti dalších osob, je vhodné, aby se i on zúčastnil rozhovoru. Sdělte mu, o čem je řeč, případně použijte i písemné sdělení.
Dbejte o to, aby dostal sluchově postižený všechny potřebné informace a důležitá sdělení.
Povzbuzujte sluchově postiženého, aby využíval všechny dostupné kompenzační pomůcky a prostředky sociální rehabilitace.
